Příběh rakoviny aneb jak i ty nejlepší úmysly mohou „napáchat škodu“

Malá holčička žila a vyrůstala na statku, kde se moc pracovalo.  Její rodiče byli hodní lidé a dříči, v mládí vyrůstali také na statku sedláka. Celý život jen dřeli a život se s nimi příliš nemazlil.

Přestože to byli moc hodní lidé, nedokázali si vzájemně příliš vyjadřovat a projevovat lásku. Ona malá holčička tím velmi trpěla a již v dětství si dala do hlavy – „mé děti tímto nedostatkem lásky nikdy trpět nebudou“.

Čas životem běžel a ona malá holčička měla svoje děti, které vychovávala, přesně jak si již v dětství předsevzala. Zahrnovala je obrovskou starostlivostí, láskou a pozorností, aby nebyla náhodou tak „špatný rodič“, jako byli ti její.

Život kráčel dál a i děti holčičky dorostly do dospělosti a vykročily samy do života.

Světe div se, i tyto děti prožívaly v životě podobné pocity jako ona holčička. Děti zahrnované „přemírou“ lásky, starostlivosti a pozornosti, se cítili ve světě, který tolik lásky a pozornosti neposkytoval, jak odstrčené, nemilované.. a trpěly ve svých vztazích.

Postupně měly také tyto děti svoje děti a spoustu času i s nimi, trávili u naší holčičky (dnes už babičky).  Tato milující babička se tak starala o své rodiče, manžela, své děti a jejich děti. Na sebe ji už nezůstával čas ani energie, nedokázala však situaci řešit a své milované o cokoliv „ochudit“.

Zasáhnout musela až vyšší moc. Záhy udeřila rakovina a milující babička čelila tváří v tvář smrti. Zachránila jí až intuice a její obrovská láska k blízkým. Uvědomila si svůj problém a podobně jako v dětství, si zasadila do mysli slib – „nesmím umřít, musím se postarat o své milované“.

Zvládla to, a dostala druhou šanci.

Postupně však opět propadávala do podobné role, když nedokázala své nejbližší odmítnout. V ten moment přišla ke mně na sezení a postupně jsme dokázali milující babičku naučit milovat i sebe a nastavit si hranice…

Příběhy chronických nemocí mají jednoho společného jmenovatele, daný člověk vždy potlačuje a nerespektuje vlastní potřeby. Většinou kvůli práci, penězům, partnerovi, dětem, blízkým… není dotyčný schopen myslet na sebe a své potřeby.

Nevědomě pak v životě sobě a těm nejbližším instaluje časovanou bombu schovanou za těmi nejšlechetnějšími a nejčistšími úmysly.

Zkuste se nad tímto příběhem zamyslet, jak důležitá je v životě každého z nás sebeláska a rovnováha. Čím víc totiž budeš ty sám naplněným pramenem, tím víc z něj mohou čerpat i Tvý nejbližší. Pokud však budeš vysychající pramen, nezbude ti voda ani pro sebe…

„Pokud opravdu miluješ své blízké, miluj nejdříve sám sebe, pomůže to k lepšímu životu vám všem“

K „naučení se“ sebelásce a vyřešení osobních problémů, můžeš využít třeba osobní sezení , FB skupinu CESTA KE ŠTĚSTÍ anebo některou z mých živých akcí.

Přeji krásný den, plný uvědomění a sebelásky, s láskou Petr